Zápisky z biografu

Star Wars VIII: jsem absolutně dehydrovaná a nevyzradím nic!

Jestli něco už po jednom rozhovoru se mnou pochopíte, je to fakt, že miluju Star Wars. Miluju Hana Sola, Leiu i Luka, miluju věci, který ví všichni fanoušci, miluju ty drobný detaily, kterých si naopak nikdo nevšimne, miluju zajímavosti i teorie, miluju celej ten svět v předaleký galaxii. A tohle prostě nemůže bejt recenze…

Ten pocit, když se stane něco skvělého – ten jsem měla včera už v pět odpoledne. A to je co říct, protože jinak stál můj den za, abych byla slušná, starou belu. Ale nebudeme zabíhat k nepříjemnému, když včera proběhl téměř vrchol celého roku 2017. A já se zkrátka nemohla dočkat. Přidal se ke mně i kamarád, který doslova (a to skutečně nepřeháním) odpočítával nekonečné minuty. Trošku jsme si je zkrátili tím, že jsme vzali blok falešných tetování a nalepili si je nejenom na ruce, ale i na obličej a v mém případě na krk. A ano, samozřejmě jsme vhodně zvolili tématiku.

Před premiérou
Zde můžete vidět nadšení Rozálie z focení a jedno z mých jednodenních tetování – jen se většinou nehlásím k Sithům.

To čekání před začátkem filmu bylo naprosto zdrcující. Napřed jsme se zasekli na Andělu v metru – je otevřený jen jeden výlez, tak jsme se rozhodli pro výtah. Ukázalo se, že pro výtah se rozhodlo mnohonásobně více lidí, než byla tato kovová stvůra (ano, správně, jsem klaustrofobik) schopna pozřít.

Ohromující množství reklam překonal snad jen člověk, který seděl za mnou a neustále kopal do mojí sedačky. Už už jsem měla chuť ho okřiknout, když v tom se setmělo a na plátně se objevila jen ona hysterický pláč vyvolávající slova:

„A long time ago in a galaxy far far away…“

Slzy mi tekly po tváři. A ne jednou… Upřímně si myslím, že by měl někdo do kina nainstalovat kameru. Jen kvůli mojí osobě. Nebo spíš mému obličeji. Bylo by z toho víc gifů než z reakcí Winony Ryder na proslov Davida Harboura při SAG Awards 2017.

Jsem zvyklá v kině tleskat, smát se, nechávat naprosto volně plynout všechny emoce, které se ukáží. To znamená nervozitu těch, kteří se mnou jdou do kina poprvé, a případné chytání mých rukou těmi, kteří se mnou už v kině byli.

A včera? Včera jsem brečela, ječela, opakovala „pane bože, pane bože“, nevěřícně zírala, málem mi vypadly oči z důlku, v ústech jsem měla jako na Sahaře, protože jsem je měla otevřená asi dvacet minut v kuse, schovala jsem se do sedačky, málem jsem vyběhla na pomoc, byla jsem napjatá, zhnusená a rozčílená, to všechno naráz, a v neposlední řadě jsem se rozbrečela při závěrečných titulcích. A doteď mám pocit, že jsem se nestačila znovu hydratovat po všech těch vyčerpávajících pocitech a těch hektolitrech slz. Slz štěstí, smutku, překvapení, všeho. Zkrátka už brečím skoro pořád. U Star Wars tomu ani jinak být nemůže.

O filmu samotném řeknu jen dvě věci – bylo to o dost lepší než předchozí díl a byla tam jedna scéna, při které celé kino dalo najevo svůj názor. Neřeknu jaký, neřeknu, v které části filmu to bylo. Tohle je zatím všechno, co ze mě dostanete. Zatím.

Reklamy
Jádro pudla

Celoživotní platinové lásky

Pamatujete si svoji první lásku? Určitě ano – já si vzpomenu na tu dětskou, pak i tu pubertální a asociací jsem během vteřiny u prvního držení za ruku, prvního odmítnutí a zlomeného srdce, prvních polibků, prvního sexu, prvních… Tolik všech možných prvních okamžiků mi okamžitě vyvstane na mysli.

květy

Ale pamatujete si i svoji první platonickou lásku? Pojďme to ještě upřesnit – první platonickou lásku k někomu, kdo existuje, ale z nějakého důvodu nemůžete ho mít? Zpěvák, celebrita, herec, známý, dlouholetý kamarád? Tuhle si já skutečně nepamatuji.

Jo, jasně, můžu dodat, že Han Solo je moje jediná pravá láska, ale mluvme o existujícím člověku.

Zato se mi hned vybaví moje první oboustranná platonická láska. Seznámili jsme se kdysi na jednom festivalu, může to být sedm, osm let. Prostě jsme spolu strávili celou noc a přitom jsme jen tančili, pobíhali a prozpěvovali. Všechno v naprosté nevinnosti a totální dětské radosti z nočního vzduchu. S tímhle člověkem jsem pocítila něco, co nikdy předtím – neuchopitelnou touhu být s ním, i kdyby jen jednou za rok. Být s ním ve smyslu mluvit, smát se, být potichu a dýchat. Žádný sex, žádné romantické záležitosti, prostě jen fyzická přítomnost po (ne)určitou dobu. A navíc to nebylo jen z mojí strany. Společnost toho druhého nás naplňovala, energie z nás v tu chvíli tryskala do všech stran a nebylo možné sundat úsměv ze rtů. To vše ryze platonicky.

Naposledy jsem ho viděla před více než rokem. Občas si na něj vzpomenu a doufám, že on si vzpomene na mě. Strávili jsme spolu skutečně hodně absurdních chvilek ukradených komusi jinému, jen abychom mohli prohodit drobné „ahoj“ a zasmát se soukromému (a velmi hloupému) vtipu. Nezbývá než doufat, že třeba zas jednou…

Momentálně se moje mysl a moje srdce nedokážou domluvit na tom, co cítí. Zažila jsem skvělou noc s člověkem, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že by mohl vůbec chtít se mnou mluvit, že by si vybral zrovna mě… A že by ta společná energie byla tak neskutečně přirozená a lehce udržitelná.

V hlavě si pořád dokola přehrávám těch pár hodin – jeho oči přes místnost plnou zajímavějších lidí než jsem já, udivený výraz při větě „Nemám moc ráda the Beatles…“ i gesto, kterým mi nabídl židli. Ty nejmenší detaily se mi zaryly do těla a odmítají se pustit. A ty skutečně důležité chvíle? Ty ve mně zůstanou snad napořád.

Až druhý den jsem si uvědomila, jak skvěle jsem se v jeho přítomnosti cítila. Krásná, jedinečná, vtipná. Někdo o mě měl zájem. O mě, ne o moje tělo, ale o mě – o konverzaci se mnou, o můj smích, moje pohledy, moji duši. Něco, co jsem necítila tak strašně dlouho. A přitom je to tak úžasný pocit!

Ale otázkou zůstává – bylo to skutečné? Vážně chce navázat přátelství? Nebo to takhle dělá s náhodnou holkou v každém městě, kam se vydá? A hlavně – co je to, co teď cítím? Je to platonická láska k člověku, kterého můžu vidět dvakrát do roka na pár hodin, nebo spíš k někomu úplně cizímu, s kým bylo ale naprosto přirozené, že si sedl vedle mě, dal mi ruku kolem ramen a já se opřela zády o jeho hruď, jako bychom se znali roky?

 

 

Co zbylo v šuplíku, Jádro pudla

Jsem moc mladá na názor o komunismu?

„Za komunistů bylo líp,“ pronesla jedna žena, kterou jsem vždycky měla docela v úctě. Podívala jsem se na ni asi dost vražedným pohledem, protože se zasekla a dodala: „O tom ty nemůžeš nic vědět. Nebyla jsi na světě, tebe se to netýká.“

Pak se na ni stejným pohledem podívala další spoludiskutující. A té se zase dostalo poznámky „Tobě bylo třináct, vždyť to musíš sama vědět! Nás, obyčejnejch lidí, se to zlo nikdy netýkalo…“

Ze spousty diskuzí mám pocit… Vlastně vím, jak nás mladé vnímají starší lidé. A ještě ke všemu tato žena není zas o tolik starší – zhruba o deset let. Možná dvanáct. Ale stejně trvá na tom, že v této diskuzi byl můj názor naprosto neplatný, měla jsem jen sedět, mlčet a poslouchat.

Co na tom, že i u nás v rodině (a to nepocházím z žádného rodu politiků, továrníků nebo třeba umělců, víceméně všichni mí předci byli obyčejní lidé žijící na vesnicích) se trestalo, zavíralo do lágrů a střílelo? Co na tom, že vím, že nebyly nejen základní hygienické potřeby? Co na tom, že dnes cestuji, čtu libovolné knihy v libovolném jazyce (pokud je tedy seženu) a následně o nich veřejně diskutuji?

Ne, samozřejmě že nemám právo na názor – mojí osoby přímo se komunismus netýkal (to není tak úplně pravda, ale vysvětluj té ženě, že moji rodiče mě počali až po revoluci, do té doby vymýšleli, jak emigrovat).

A naše spoludiskutující? Ta si pamatuje, jak měla nové botičky jen díky tomu, že maminka někoho znala, jak bylo všechno všude úplně stejné a jak maminka musela stát ve frontách na jídlo. Ale samozřejmě to drahá názorová oponentka shodila ze stolu komentářem ve smyslu „ale tak to měli všichni“.

Potřebovala bych znát odpověď na jednu otázku. Nejen na jednu, ale hned na několik:

  • Jak je možné, že si někdo pořád myslí, že komunismus byl v pořádku?
  • Kde se, proboha, tenhle názor bere v inteligentních lidech?
  • Proč většina lidí považuje argument „tak to mají všichni“ za naprosto v pořádku?
  • Proč názory mladých starší generace až tolik nezajímají?
  • Proč bych neměla mít právo na názor jen proto, že jsem danou dobu nezažila?

Jen už pár let nevím, kde ty odpovědi vlastně vzít.

 

 

Co zbylo v šuplíku

O laparaskopii, několikaměsíční bolesti a trvalé nejistotě

Právě teď sedím ve svým bytě a píšu článek na blog, kterej snad opět nějak rozjedu. K tomu mi tu zpívají tři víly, který se připravují na sobotní koncert, a běhá kolem mě blonďatej ďáblík jedné z nich. Popíjíme si víno, mám na sobě zimní ponožky a nebolí mě břicho.

Člověk by řekl, že mám vlastně docela fajn život. Středeční odpoledne, který člověk stráví s kámoškama místo toho, aby pracoval, s vínem místo kafe a v zimních ponožkách, musí být prostě skvělý, že?

Jenže ono to tak prostě není. Zimní ponožky mám proto, že už tři dny nefunguje topení, tři víly sice zpívají krásně, ale co si budeme vykládat, raději bych zalezla do postele a spala. Břicho mě nebolí, protože křeče začínají až kolem sedmý, a víno? Víno je červený a ne zrovna dobrý.

10. listopadu jsem podstoupila diagnostickou laparoskopii. Co tomu předcházelo? Inu, doktoři si se mnou zkrátka nevěděli rady. V krvi nic, v moči nic, rentgen nic a ultrazvuk taky ne – jenže já si pořád na ty bolesti stěžovala. Slepé střevo? „Na ultrazvuku ho nevidíme, máte to zakroucený.“

A tak jsem do sebe nechala dobrovolně říznout. Napřed mi doktor těsně po operaci řekl, že to byly srůsty, že se o to postarali a všechno bude v pořádku. Tak jsem v klidu usnula, ulevilo se mi, měla jsem pocit, že po uzdravení rány budu zase v pořádku, budu moct chodit ven mezi lidi, budu mít společenský život.

Pak přišla vizita druhý den. A najednou jsem se dozvěděla něco jiného – byly to sice srůsty, ale nic s nimi neudělali. Prý je mám od dětství, a to v takovém rozsahu a takovém místě, že by to určitě srostlo znovu a tentokrát by to byl skutečně problém. „Skutečně problém“. Samozřejmě, teď je to maličká, vlastně úplně nepodstatná záležitost…

Ďáblík právě vypadnul jedné z víl z ruky. Jekot dvouletýho dítěte je něco neskutečnýho…

No a teď? Teď mám jizvu nad pupíkem, která má místo jedné čárky tvar křížku. Už zase křeče v břiše, ale tentokrát i léky na bolest. A čekám na výsledky krevních testů. Snad se tam něco ukáže a nebudu muset chodit po doktorech a řešit miliardu vyšetření. Je to vyčerpávající.

Pokud se to ale stane, tentokrát mám v ruce trumf. Důkaz, že si nevymýšlím, že nejsem jen hysterická.

Co zbylo v šuplíku

Napiš něco teď… a něco většího zítra

Ať se snažím, jak se snažím, nemohu se dokopat k tomu, abych něco napsala.

Tak to prostě udělám. A vezmeme to ode dneška zpátky až k poslednímu článku.

Rozbil se mi počítač. Rozbil se mi mobil. Jsem neustále unavená. Chodím jen do práce a pak spát. Spím celé odpoledne, večer občas něco sním a jdu opět spát.

Asi vím, čím jsou způsobeny moje bolesti břicha. Asi. Byla jsem na diagnostické laparoskopii břicha a ani ti doktoři si nejsou úplně jistí. Nu což, alespoň nejsem hysterická. Mám papír z operace a tam napsanou příčinu bolestí – tedy tu trvalou. Chce se mi naběhnout na Bulovku a vykřičet to doktorovi do obličeje.

Deprese? Jsou pořád. Jen už ne tolik. Ale připomínají se.

Píšu do šuplíku. Respektive do zápisníku. Píšu, píšu, panu Spisovateli se ale stále neozývám, protože nemám materiál na celou sbírku. Doufám v leden. Zajdeme na kávu a pak se uvidí.

Zjišťuji i jednu zajímavou věc – můj šéf totiž ví, že píšu, kreslím a tetuji. A vlastně mě v tom neskutečně podporuje. Pronáší všelijaké poznámky, ptá se, kdy bude autorské čtení a podobně. Řekla bych, že i on je důvodem toho, proč vážně alespoň jedno slovo denně napíšu.

Teď jen víc psát sem. Dostat se někam dál, posunout se za svým snem, ne jen zůstat stát na místě a vzdychat a přemýšlet nad tím, jaké by to bylo být básnířkou, spisovatelkou a blogerkou z povolání.