Co zbylo v šuplíku

Přežij!

Sedím už dvacet minut v koupelně. Ve sprchovém koutě, na zemi, teče na mě voda a pokračuje dolů dál zeleně, jak mi smývá barvu z vlasů. Je studená? Nebo mě už stihla opařit? Sprchový kout je otevřený a voda cáká po celé koupelně. Kočka je zalezlá pod postelí, protože ví, co se děje.

Je prázdno. Není to temnota, je prostě jen prázdno. Nic neznamená, nic nepřináší, na ničem nezáleží. Nepotřebuji jíst, nepotřebuji spát, nepotřebuji dýchat. Nepotřebuji sedět ve sprše půl hodiny. Nepotřebuji…

Musím jít zítra do práce. Musím. Nemůžu prostě jen nejít, nemůžu si zase vzít home office, musím jít zítra do práce. Moje ruka sahá kamsi, kde stojí šampóny a mýdla, bere do ruky první láhev, její obsah kompletně celý vyprázdní na mou hlavu. Jako bych to ani nebyla já, svoje tělo právě teď neovládám, moje mysl neexistuje, existuje jen ta část mého vědomí, která vnímá svět kolem sebe. A tak mi cizí ruka umývá cizí vlasy, zastavuje proud vody, cizí tělo vykračuje ze sprchy. Je mi jedno, jestli jde na mokrých dlaždičkách opatrně. Není moje. Já jsem jenom uvnitř. A uvnitř mně je prázdno.

Cizí oči koukají na cizí tělo do zrcadla. Je shrbené, bezvládné a mokré. Kapky vody neslyšně dopadají na zem. Vím, že přišla husí kůže. Musela přijít. Nevidím ji, necítím ji. Není to moje tělo. Nepotřebuji ho zavinout do ručníku, nepotřebuji ho zahřát. Cizí ruka zapíná na levém zápěstí hodinky. Automaticky, jako by to dělala už tisíc let. Nahé mokré tělo se zachvěje. Ruka sahá po ručníku, ačkoliv jí k tomu nikdo nedal příkaz. Nikomu totiž na těle nezáleží. A tak dál vnímám mimovolné pohyby těla, zatímco se suší a obléká.

Podívá se na hodinky a vyjde z koupelny. Na mokrá chodidla se lepí prach a kočičí chlupy. Tělo se zastaví a zmateně stojí uprostřed pokoje. Samo. Jedna, dvě, možná tři kapky vody ukápnou z míst, kde jsem mívala oči. Teď už nejsou moje. Ruka je neotře, nechá je zaschnout. Místo toho sahá do lednice, bere jogurt a lžíci. V kuchyni už dva dny stojí talíře od dýňové polévky. Na stole zase papíry a tužky, postel je neustlaná. Tělo si sedá do křesla a jogurt mizí v jeho útrobách bez jakékoliv poznámky chuťových buněk.

Upřímně nevím, co mé vědomí zase do těla vrátilo. Nevím to nikdy. Nevím ani, kdy přesně jsem přestala myslet. Prostě jsem napsala kamarádovi, že mám zase rozbitou duši, otevřela novou záložku a začala psát tohle. A na chvíli tu opět byly cizí ruce. Cizí ruce za mě napsaly to, jak jsem se necítila, jak jsem se nevnímala. Jako bych byla jen dokumentarista, který nesmí zasahovat do děje.

Bez korektury. Bez rozmyšlení. Moje deprese.

Reklamy
Co zbylo v šuplíku, Jádro pudla

Proč mi inspirace utíkala za roh a jak jsem se ji rozhodla chytit (I/II)

V dnešní době není vůbec problém se na hodinu či dvě zaseknout do nástěnek na Pinterestu, projíždět hodinu Facebook nebo se na celé odpoledne ukrýt do světa Instagramu. Co už ale problémem je, je naučit se tyhle činnosti odmítat. Nemyslím tím úplně, ale alespoň částečně… V zájmu zachování zdravého rozumu a alespoň špetky volného času.

Jeden z prvních pokusů
Kreslím, píšu a občas i oboje naráz

Před rokem jsem fungovala každý den stejně – přišla jsem z práce nebo ze školy, dala si svačinu nebo večeři a zalehla k počítači. Zapnout Facebook a nějaký ten seriál, k tomu do ruky telefon a buď procházet Instagram, nebo hrát hry (ano, u seriálu) – to byla moje každodenní večerní náplň.

Ta přehršel informací, která se na mě valila ze všech stran, mi postupem času začala vadit. Nejenom že jsem v hlavě měla založenou snad každou pitomost, ale ty důležité věci na mě zoufale volaly někde z pustého ostrova, ale hlavně jsem byla totálně bez inspirace. Chtěla jsem kreslit. Ale místo toho, abych vyndala papír a tužku a prostě začala, jsem sice vyndala papír a tužku, ale pět minut seděla a koukala. Pak jsem vzala do ruky telefon, že se vydám do zákoutí Instagramu pro nějakou tu inspiraci. Jenomže tak to prostě nefunguje.

Continue reading „Proč mi inspirace utíkala za roh a jak jsem se ji rozhodla chytit (I/II)“

Zkouška sirén

9 měsíců: Bullet journal vs. diář vs. deník

S bullet journals je teď obrovský boom. Kdo neví, o co jde, pro toho mám krátkou větu – je to diář spojený s deníkem. Zní to hezky a prakticky, že?

Taky se mi to zalíbilo, jenže co se týče nových věcí, nejsem až tak spontánní, jak bych chtěla být. Jasně, občas si koupím letenku jen tak, protože zrovna mám peníze a chuť, a neuvažuji nad tím, že měsíc na Zélandu mě bude stát dalších 20 tisíc minimálně… Ale u menších věcí, je to něco úplně jiného – ty se totiž hromadí doma. A to nemám ráda. Možná právě proto, že jich mám tolik.

Moje deníky
Sešitů není nikdy dost!

Takže jsem si pročítala všechny možné články a zhruba po měsíci jsem si zašla do Penshopu v Praze a koupila jsem si Leuchtturm1917. Proč ne Moleskine? Má to dva důvody – Leuchtturm neprosakuje skrz a má tečkované stránky. A to je věc, kterou oddaně zbožňuji.

A tak jsem si po více než pěti letech psaní deníků pořídila bullet journal.

Nebudu tu rozebírat, jak takový bullet journal nachystat, co je k tomu potřeba a jak dlouho to trvá. To se dozvíte velice rychle kdekoliv jinde. Já chci spíš shrnout pro a proti. A začínám tímhle, protože je právě teď tzv. v kurzu.

Continue reading „9 měsíců: Bullet journal vs. diář vs. deník“

Jádro pudla

Jsem hysterická, tak mi byl udělen rozsudek smrti: Měsíc bez mléka a cukru

Před čtyřmi měsíci mě začalo pobolívat břicho. Sem tam jednou za čas mi najednou někdo bodl dýku (vzhledem k místu a hloubce bolesti tipuju, že to byla Arya a její Needle) přímo v místo, kde u ostatních bývá slepý střevo. Dva měsíce jsem tu bolest, která se objevovala cca dvakrát týdně a trvala pár vteřin, prostě překonávala. Pak jsem si řekla, že stačilo a že radši k doktorovi. Prošla jsem si všemi možnými testy – chirurgie, rentgen, ultrazvuk (mimochodem – slepák mi nenašli, prej mám jinak zakroucený střevo), urologie, gynekologie, krev, moč. Nic. Takže gastro…

A tam doktor, kterej mě vůbec neposlouchal, zvážil si mě a při pohledu na váhu mu málem vypadly oči z důlků (evidentně není normální, že holky mý vejšky a tělesný konstituce váží 80 kilo), pak mi sáhl na břicho a řekl, že mám vynechat mlíko a cukr. Na moje námitky, že jsem měsíc jedla jen vegansky a výrobky s cukrem stejně moc nekupuju, řekl jen to, že to zkusíme znova a on na to bude dohlížet. Blbost. Jsem od něj 170 kilometrů daleko, to se mu to dohlíží…

Tahle dieta byla skutečně trestem za všechny mé hříchy.  Nejde ani tak o sladké, to mi zase tolik nechybí. Jasně, na začátku to bylo peklo, pomyšlení, že nemůžu čokoládu, kakao, puding, sušenky, bonbony, koláče a dorty, lízátka, tyčinky, pendreky a já nevím co všechno ještě…

Ovšem ta druhá myšlenka, ta teprve stála za to: „Já nemůžu mlíko! Sejra! Kakao! Čokoládu! Puding! Jogurty, zmrzlinu, smetanu, parmazán… Panebože, já nemůžu parmazán!!!“ 

Continue reading „Jsem hysterická, tak mi byl udělen rozsudek smrti: Měsíc bez mléka a cukru“

Přišla jsem, viděla jsem, přečetla jsem

Mlýn na mumie: sex, jídlo a zločin

Přišla jsem do malého knihkupectví, které se zhruba před měsícem objevilo v naší čtvrti. Nezamířila jsem k poličkám, ale rovnou k prodavačce: „Kašlu na to, zeptám se rovnou vás! Potřebuju něco divnýho, zvrácenýho, ale hodně čtivýho…“ Prodavačka se začne smát a pak se zamyslí: „A nějaká nápověda by nebyla?“ „Miluju Palahniuka a Murakamiho.“ „No, to jste mi moc nepomohla.“ Pak ale zamířila zpoza pultíku rovnou k poličce a vytáhla paperback (miluji paperbacky) se skvělým přebalem. „Zkuste tohle.“ „Tak jo.“ A koupila jsem si Mlýn na mumie.

IMG_20170826_090303.jpg

Neprohloupila jsem. Skvělá čeština, zajímavě zvrácený smysl pro humor a perfektně zvolená jména pro postavy. Knížka se čte prakticky sama. Nějakých těch čtyři sta stránek přelouskáte jako nic – co chtít víc?

Hlavním hrdinou je policejní komisař Durman. Prvního ledna roku 1866 prostě tak nějak vkročí do mrtvoly – což myslím naprosto doslova – a tím se spustí neskutečný sled událostí. V knihách se objeví sériový vrah, opravený staroměstský orloj, Smetana, Tyrš, Neruda, bordely, Francie a první felace v Čechách, fingovaná smrt, ale hlavně jídlo.

Ty gigantické a obskurní hostiny, popisované do nejmenších detailů, a pouliční jednohubky, kterým každé zvlášť autor věnuje téměř celou jednu stránku (a ona si to zaslouží), ve vás vzbudí zároveň touhu po onom pokrmu a zajímavou formu zhnusení nad jejím obsahem. Otevřu-li knihu zcela náhodně, narazím hned na do křupava vypečené netopýří létací blány, z dalšího takového otevření získám nadívané ježky a vzápětí se ocitám u hýždí Durmanovy služky.

Continue reading „Mlýn na mumie: sex, jídlo a zločin“