Přišla jsem, viděla jsem, přečetla jsem

What I Talk About When I Talk About Running: nikdy běhat nebudu

Ráda čtu knížky v angličtině. Už to pro mě nepředstavuje takovej problém jako před lety, kdy přelouskat jednu dětskou knížku v angličtině bylo stejný, jako kdybych teď dostala do ruky Dostojevskýho v korejštině. A Murakami je můj velkej oblíbenec, zabírá v mý knihovně celou jednu poličku. Tuhle knížku mám ještě ke všemu v paperbacku, takže jediný, co zbejvalo k jejímu přečtení, byla taška, do který jsem ji hodila, a boty, díky nimž jsem prošla kus Švédska.

Kamkoliv jedu, beru sebou knihu. Kamkoliv jedu, koupím si knihu. A tak jsem si tentokrát já, Češka, vzala do Švédska knížku, kterou napsal Japonec, která je anglicky a kterou jsem si mimochodem koupila v Belgii. Tak trošku multikulti, co?

Nečekejte prosím jen rady, jak začít běhat maratony, a eseje o tom, co se honí hlavou běžci, když se mu v zimě sráží pára u úst a on stejně vybíhá na trasu. Jsou tam. Ale nejde jen o ně – tahle útlá knížečka je prostě jen sbírka. Sbírka myšlenek. Ono to skutečně působí, jako by Murakami chodil někde po horách, z keříků vybíral jednu myšlenku po druhý, občas se zastavil, přestal mluvit o běhání a svoje upatlaný prsty otřel do myšlenek o životě spisovatele.

Dozvíte se spoustu zajímavostí. Nejsou to popsané postupy (a to ani u běhání, ani u umění spisovatelského), jsou to dojmy, pocity a úvahy. A to je to krásný – nevidíte běžícího Murakamiho, nesledujete jeho ruku, jak píše. Máte jedinečnou možnost nahlédnout do hlavy neskutečně produktivního člověka. Nejen do hlavy, ale místy i někam hlouběji.

Nemáte-li co číst a chcete-li si přečíst jen směsku myšlenek, z nichž některý jsou hluboký a jiný jsou mělký, ale ne povrchní, zkuste tohle. Nudit se (pravděpodobně) nebudete. Pokud ovšem budete jako běžec, který běží maraton – občas se člověk zasekne, má pocit, že to nezvládne, ale nakonec hrdě závod dokončí a s láskou na něj vzpomíná. Platí to i u týhle knihy. Věřte mi.

Co zbylo v šuplíku

Nepravidelný rytmus uklízení

Občas mě chytí záchvat uklízení.

Prostě vstanu a začnu. Uklidím stůl, dám vyprat všechno špinavý prádlo, narovnám všechno nádobí do dřezu, vyměním kočce písek, zametu kolem, dám tam novou, čistou podložku, poklidím v koupelně… A pak se seknu. Věci zůstanou napůl hotový, na stole jsou roztříděný hromádky, který se mi nechtěj dávat do šuplíků, prádlo visí suchý dva dny na sušáku, o nádobí ani nemluvim, zametenej bordel z podložky u kočičího hajzlíku zůstává vedle kočičího hajzlíku, v koupelně je nevytřeno…

A já zalezu s knihou.

Dneska byl jeden z těch dnů. Probíhal ovšem trošku jinak – vstala jsem, vypucovala koupelnu a pak se vzbudil spolubydlící. Chvíli na mě překvapeně koukal, protože bylo devět ráno, ale pak se zmateně zapojil do uklízecího procesu. Brali jsme to pěkně chaoticky, kdo měl zrovna volný ruce, dělal to, co mu pod ně první padlo. Zatímco já rovnala věci na poličky, on uklízel stůl, zatímco já vytahovala z černý díry pod postelí kousky krabice, kterou roztrhala kočka, on umyl nádobí. Já pak za odměnu uvařila a on ve čtyři odešel do práce.

Jenže… Zůstaly tu pytle na odpadky, strašně moc různejch věcí na posteli a na psacím stole. Kočka už má svoji klasickou večerní dávku zbláznění a lítá tu sem a tam. Zatímco já si popíjím vodu z obří sklenice a píšu tohle. Jo, jasně, zítra po práci to douklízím. Ale za deset minut to jen odhrnu na stranu a vyspím se vedle toho. Ještě že mám to manželské lože, ač jsem sama stále svobodná ženština.

Přemejšlela jsem o tom. Přemejšlím o tom vlastně dost často. Proč mi prostě nejde všechno uklidit na první dobrou? Proč neumím uklízet pravidelně? A proč mě občas přepadne ta správná nálada, najede rytmus, ale v půlce úklidu najednou cvak a všechno je jinak?

Chtěla bych být schopná uklidit tak, abych měla všechno hezky na svým místě a naprosto perfektní, jako to umí babička mýho drahýho spolubydlícího. Ona má, a teď cituji, „všechno geometricky srovnaný podle astrálního systému“.

S krosnou na zádech

Švédština zní jako japonština zkřížená s maďarštinou!

Důvodů, proč by měl člověk cestovat, je fakt hodně. Zrovna na tenhle trip jsem se vydala, protože zpěvák z mý nejmilejší kapely mi napsal do deníku, ať přijedu v létě do jeho rodnýho města. No, a bylo to.

Destinace I – Stockholm, Švédsko

DSC_0011.jpg

Ve Stockholmu se dá strávit měsíc a pořád byste město neprozkoumali celý. Rozkládá se na spoustě ostrovů – nejenom, že můžete využít klasický MHD, v jehož rámci můžete nastoupit i na přívoz, a zvlášť placený okružní plavby, ale můžete si taky půjčit kajak a kajakovat až do aleluja a přitom být pořád ve Stockholmu.

Až budete vyrážet na památky, muzea a podobný věci, vyražte hned ráno. My byli v osm ve čtvrti Gamla Stan a nepotkali jsme téměř ani nohu… No dobře, možná nějaký ten kotníček. Večery už jsou tam plnější – po návštěvě Fotografisky (galerie umění), Södermalmu (tzv. hipsterský ostrov – teď hodně frčí, tak jsou tam nastěhovaní mladí lidi s tetováním, knírama a polaroidama) a obou královských paláců jsme se tam vrátili, dali si italskou zmrzlinu, belgickou vafli a propletli se mezi davem postarších turistů.

Continue reading „Švédština zní jako japonština zkřížená s maďarštinou!“

Zkouška sirén

Prubnout fotoknihu? Jo a klidně ještě jednou!

Když na mě na FB vykoukla možnost otestovat fotoknihu od Saal Digital, se kterou jsem dosud neměla žádný zkušenosti, napřed jsem nad ní mávla rukou. Ale reklama byla neoblomná, takže jsem neodolala ani já. Proč taky ne, když vám vlastně zaplatí určitou část produktu. Díky mému nápadu a mým oblíbeným rozměrům knížek jsem tak fotoknihu měla zadarmo i s dopravou (kterou tu vážně recenzovat nebudu, ale občas by pánové z té přepravní společnosti potřebovali nabančit).

DSC_0966

Vzít do tašky fotoknihu je rozhodně lepší, než když s sebou člověk tahá tablet, neustále hlídá, aby byl nabitej a aby tam byly skutečně všechny fotky. Pokud chcete tuhle zkratku – prostě vyberete několik vašich nejlepších fotografií a necháte si je vytisknout do knihy, kterou pak nosíte všude s sebou – využít, čeká vás nejprve několik kroků.

Continue reading „Prubnout fotoknihu? Jo a klidně ještě jednou!“

Jádro pudla

Ženy se bojí a muži mají záchvat smíchu

Už podruhý za půl roku se mi stalo, že na mě někdo úplně cizí začal sahat. 

Zhruba tak půlka mých venkovních aktivit (kavárna, kino, koncert,…) probíhá v celkovém počtu osob 1. Prostě jdu sama. Jo, říkalo mi spousta lidí, že je to prej divný. Tak ať je. Mně to vyhovuje.

Dokud teda nepřijde něco jako před půlrokem a včera. Někdy v lednu nebo v únoru jsem byla na koncertě. Kapela hrála fajn muziku, tak jsem si stála opřená o zeď a poslouchala. A najednou vidím, že si vedle mě stoupli dva týpci a snažej se na mě mluvit. Gestikulovala jsem ve smyslu, že poslouchám koncert. Pochopili.

A po skončení koncertu na mě začali mluvit. Nemám problém mluvit s cizími lidmi, když jsou kolem další lidi. Tak jsem se s nimi chvíli snažila konverzovat, ale poté, co začali tipovat můj typ chlapa, jsem se přestala snažit, mlčela jsem a otočila se zpátky k pódiu. Ti dva mě ovšem nenechali a pořád do mě ryli a snažili se bavit o oblíbenejch filmech. Já stále mlčela. Když ale týpek řekl, že starý Star Wars maj docela dobrou grafiku na to, že byly natočený v devadesátejch letech, řekla jsem, že první díl měl premiéru v květnu 1977, a chtěla odejít. Nepovedlo se.

Continue reading „Ženy se bojí a muži mají záchvat smíchu“